Tři ženy.

29. října 2017 v 9:56 | Luu.Shootingstar. |  Weird.
Je pozdní odpoledne, asi něco kolem páté hodiny. Čekáme někde u Kuřimi s mým kamarádem Danem na autobus, který má jet do Brna. Sledujeme projíždějící auta a najednou v dáli vidíme přijíždět autobus. Mávneme, aby zastavil a nasedáme do něj. Cestu nějak nesledujeme, jelikož jsme zabráni do rozhovoru. Po chvíli si uvědomíme, že cesta trvá už příliš dlouho a zjišťujeme, že jsme někde v Polsku. Autobus zastavil a všichni vystoupili, tak my také. Šli jsme a nevěděli kam. V tom se před námi objevil nějaký velký starý dům. Vstupujeme do něj. Všude tma a pavučiny. Páchlo to tam zatuchlinou. Rozsvěcujeme baterku na telefonu, abychom vůbec něco viděli. Procházíme dům a najednou si v jedné místnosti všimneme mrtvé ženy. Ve vedlejší místnosti leží další mrtvá žena. V tom slyšíme zapraskání starých parket a vydáme se za tím zvukem. Vidíme postavu ženy, jak utíka a křící ,,Vypadněte, nebo tu zemřete!'' Snažíme se ji dohnat a zavede nás, až někam hluboko do lesa. Tam se zastaví a zíra na nás. Pak se rozběhne přímo proti nám a je zřejmé, že nás chce zabít. Utíkáme před ní a v tom klopýtne a spadne do jamky s vodou. Prvně přemýšlím, zda jí pomoct, ale pak se rozhodnu jinak. Držím jí vší silou hlavu pod vodou, tak dlouho, dokud nevidím, že už je po ní. Teče z ní krev. Celí vyděšení se s Danem vracíme do domu. Najednou se tam objeví nějaký chlapík, co tvrdí, že je psychiatr. ,,Co tady proboha děláte? Je to tu velmi nebezpečné. Byly tu nedávno brutálně zavražděny tři ženy.'' V tu chvíli nám vyschlo v ústech a oba jsme lapali po dechu.

A takhle můj sen skončil.

Poslední dobou se mi zdají samé divné věci, které mě děsí ještě dlouho po probuzení. Často si z těch snů moc nepamatuji, ale tenhle mám živě v paměti. Proto jsem se rozhodla, že ty pro mě nejzajímavější a nejpodivnější si budu zapisovat.A kam jinam, než na blog. :-)
 

Porouchaná hlava.

17. října 2017 v 9:52 | Luu.Shootingstar. |  Luu.ShOOtinGstaRr's diary
Deprese je jako velký černý mrak, který na vás dolehne. Jako by na vás v tu chvíli dopadla veškerá tíha světa. Naprosto vás ochromí. Vaše tělo i mysl. Nikdy nevíte dne ani hodiny, kdy se zase objeví. U mě nepřetrvává neustále, ale vždy se vrátí. Bojím se každého dalšího dne. Bojím se jít večer spát a ráno vstát. Bojím se, že právě zítřek bude tím dnem, kdy ke mě ta zákeřná bestie zase přijde. Z ničeho nic vás zaplaví obrovská vlna černých myšlenek, pocity bezmoci a beznaděje a vy to nedokážete ovládnout. Mnohdy se to nedá ani ustát. Já děkuji za každý den, kdy je mi lépe. Kdy nemám právě tyhle stavy a pocity. Ale i když je zrovna nemám, šťastná se rozhodně necítím. Nazývám to "dobrá nálada ze zoufalství". Ta se objeví málokdy a vydrží nanejvýš 2, 3 dny. Na zbytek dnů je tu můj věrný přítel lexaurin.
A co víkend? Sobota po probuzení klasicky ranní pesima. Měla jsem co dělat, abych vůbec vstala z postele. Dala jsem si kafe, cigaretu a snídani v podobě tabletky lexaurinu. Po té jsem byla odhodlána celý den prospat. Jenže to nešlo. Ležela jsem, tupě zírala do stropu a ruminace běžela na plné obrátky. Pak mi po chvíli zabral kámoš a já se sklidila. Zajela jsem si nakoupit knihy o depresi, abych se dozvěděla jak na tu mršku ještě krom antidepresiv vyzrát. Hned doma jsem začala číst. Byla jsem překvapená jak mě to chytlo a jak to bylo zajímavé. Kromě veškerých podrobných věcí o depresi, jsem se také dočetla, co dělat, aby zmizela. Chce to týdny i měsíce pečlivě na tom pracovat, ale já jsem odhodlána ji porazit. V neděli hned ráno, jsem si uvařila čaj a pokračovala ve čtení, až jsem jednu knihu přečetla úplně. Nabila mě pozitivní energií. Venku bylo krásně. Měla jsem prostě zase chuť něco dělat. Jenže o samotě a v podstatě skoro bez peněz jsem toho nebyla schopna mnoho vymyslet. Tak jsem si řekla, že aspoň půjdu na procházku kolem řeky. Jenže tam mě to zase všechno doběhlo. Vůbec mi to nepomohlo, bylo mi horko a hlavně, všude lidi. Furt všude ti zatracení lidi. Nemohla jsem najít jediný místečko, kde bych byla úplně sama. Tak jsem šla domů spát. Včera jsem konečně byla u psychiatra. Byla jsem hodně nervózní, ale naštěstí mě tam doprovodila sestra. Byla jsem v ordinaci asi tři čtvrtě hodiny a celou dobu jsem si přišla jako u výslechu. Ale to mi bylo jasné že se bude hodně ptát. Vyhodnocení znělo : mírně depresivní a úzkostná porucha. Přesně jak jsem čekala. Tak mi napsala antidepresiva a další lexaurin, než AD zaberou. Dnes jsem zahájila léčbu hned ráno první půlečkou Elicea. Musím uznat, že se dost bojím vedlejších účinků, které se mohou objevit první asi tři týdny při užívání antidepresiv. Nevolnost, nespavost..to vem čert. Než prášky zaberou, můžou se totiž všechny depresivní a úzkostné stavy prohloubit do ještě větší míry než normálně. A k tomu jako bonus sebevražedné myšlenky. No neberte to. Plus se může objevit ztráta sexuálního apetitu a utlumení emocí. I přes tohle do toho jdu, vysadit se přece dají vždycky. Věřím tomu, že když k užívání léků ještě trošku upravím, respektive zlepším životní styl, tak to zabere. A to přece chci. Po zhruba osmi letech těchto stavů budu vděčná za jakoukoliv úlevu.
Tak pojď ty svině, zničím tě.

Na dně.

9. října 2017 v 19:45 | Luu.Shootingstar. |  Luu.ShOOtinGstaRr's diary
Je tohle dno? Cítím se, jako bych tam byla. A nejde se odrazit. Na moje stavy už nezabírá vůbec nic. Chvílemi mám takové záchvaty breku a vzteku zároveň, že nevím co s tím. Ležela jsem tu zase sama, tupě jsem zírala do televize, kterou jsem ani nevnímala. Snažila jsem se spát, nešlo to. Byla jsem na dlouhé procházce kolem řeky, abych si trošku vyčistila hlavu. Ani to nezabralo. Slzy se mi furt derou šíleně do očí a často už nejdou udržet. Musela jsem se nadopovat prášky na uklidnění a pomalinku začínají zabírat. Ale zase ani nejím a cigaret jsem vykouřila zase přes dvacet. Už nevím jak dál, ale sama už s tím bojovat asi nedokážu. Návštěvu psychiatra stále zvažuji, jenže vždycky přijde chvíle nebo dokonce celý den, kdy je mi lépe a já se cítím silná, cítím že to zvládnu, ale pak mě zase něco srazí a kolikrát už ani nevím jestli vstanu. Jako bych byla já sama v černé bublině a nic jiného neexistovalo. Nic se nemůže dostat dovnitř, ani ven. Nejhorší je, že veškerá láska ve mě začíná zhasínat. Jako by to byla svíčka, která co nevidět dohoří. Všechno se to přeměňuje na nenávist.
 


Waited.

7. října 2017 v 16:39 | Luu.Shootingstar. |  Obrázky..

Diagnóza: Deprese.

1. října 2017 v 20:31 | Luu.Shootingstar. |  Luu.ShOOtinGstaRr's diary
Po pátečním příchodu z práce jsem se ocitla v jednom se svých nejhorších stavů. Zaplavila mne obrovská vlna smutku, temné myšlenky,třeba i na smrt. Bylo mi neskutečně úzko a měla jsem záchvat pláče, který trval několik hodin a nešel zastavit. Ležela jsem v posteli,nejedla, nepila a neměla absolutně chuť s nikým komunikovat. V tu chvíli jsem měla pocit, že jediné co mě může vysvobodit je smrt. Ležela jsem sama, po tmě a nedokázala jsem pomalu ani vstát z postele. Už delší dobu mám špatné nalady, pocity úzkosti, nezájem o kontakt s okolním světem a záchvaty pláče vznikající z ničeho nic. Sem tam, mě z ničeho nic začne šíleně tlačit na hrudi, až se bojím, abych neměla nějaké závažné onemocnení, např. plic. Jenže včera jsem se ze všech svých stavů, cítila úplně nejhůř. Udělala jsem i něco, co jsem neudělala už několik let. Použila pro mě jediný způsob útlumu psychické bolesti, a to bolest fyzickou. Ani to mi příliš nepomohlo, spíše jsem si to vyčítala a tak jsem si vzpomněla, že mám u sebe jeden jediný lexaurin schovaný pro stav nouze a jelikož jsem můj včerejší stav jako nouzový vyhodnotila, tak jsem si jej vzala. Po chvíli zabral a já se téměř uklidnila a začala se na internetu o moje stavy zajímat. Všechny tyhle moje stavy a nálady vykazují značné příznaky deprese. Někdo bere depresi jen jako špatnou náladu, nebo reakci na nějakou špatnou událost v životě, jenže ta většinou po pár dnech odezní. Tohle je jiné, tohle je opravdová nemoc, která se musí léčit. Proto jsem se po včejerším hrůzném večeru rozhodla, že se léčit budu. Půjdu k psychiatrovi. Ačkoli jsem si diagnózu už určila sama plus mi to potvrdilo pár internetových psychologických testů, léčit se sama nemůžu. Tohle se bez odborné pomoci vyléčit nedá. Lidé vám můžou stokrát říkat vzchop se, vstaň a bojuj, ale to nejde. Nemocnému člověku to spíše ještě více škodí a připadá si potom k ničemu, ještě víc než obvykle. Teď mluvím z vlastní zkušenosti. Odjakživa jsem všechno prožívala mnohem intenzivněji, než ostatní. Ale s touhle bolestí co se ke mě každý den vrací, se nedá žít. Možná to vše vzniklo z toho, že jsem se dlouhodobě trápila a žila hodně osamělý život. Jen vím, že takhle to už dál nezvládnu. Chci se zase radovat ze života, z každého dne. Sužuje mě temnota, bolest a pocit prázdnoty. Potřebuji vysvobození.

Kam dál